V roce 2012 ho odstartoval student vysoké školy ve Spojených státech svým příspěvkem na sociálních sítích. V několika rámečcích popsal z pohledu různých skupin lidí zažité stereotypy a zobecňování svého studia vědy. Tento meme byl potom replikován v nekonečně mnoha variantách a odvětvích a jedním z nich byla samozřejmě i práce architekta. Na tento meme jsem si vzpomněl, když jsem přemýšlel nad obsahem tohoto textu.
Jiné představy mají vaši starostliví rodiče, jiné vaši kamarádi, další potom investoři a laická veřejnost, která hodnotí vaši práci dle několika obrázků z novin. Posledním obrázkem výše uvedeného memu je vždy políčko, jak to ve skutečnosti je. Pojďme si to tedy přiblížit.
Ale práce na každém projektu začíná studiem klientů. Musíte nejdřív pochopit potřeby toho, pro koho navrhujete. Obvykle máte k dispozici více či méně podrobný stavební program, který vám dá hrubou představu o velikosti budovy a její funkci. V případě rodinného domu tento stavební program může nahradit nebo doplnit dialog s investorem.
Pokud realizujeme moderní domy na klíč, je kromě informace ohledně počtu a velikosti místností důležité také to, jakým způsobem stavebník a jeho rodina žije, jaké jsou jejich hodnoty, co je důležité a co naopak méně. U veřejných staveb, potažmo veřejných soutěží, naopak bývá stavební program podrobným soupisem s funkcemi jednotlivých prostorů a jejich vazbami, technických nároků budovy a podobně.
Nejdřív koncepční nebo chcete-li hmotový návrh. Půdorys domu skicujete tlustou tužkou, která odpouští nepřesnosti, respektive míru detailu, který v této fázi neřešíte. Doslova přenášíte myšlenky a emoce na papír, diskutujete s kolegy, zpochybňujete, oponujete, přemýšlíte, stavíte papírové modely. Vytvoříte několik variant konceptu a celé kolečko procesu opakujete. Potom vyberete ty nejvhodnější a diskutujete je s investorem. Při všech diskuzích opět skicujete, je to nejrychlejší a nejefektivnější vyjádření myšlenek. Skicování vás provází celou dobu trvání projektu. Jen víc a víc zpřesňujete detail, a nakonec skicujete řemeslníkům na stavbě na zeď nebo ve stoje na papír. Postupně se při stále se zpřesňujícím poznání do projektu zapojují různí specialisté, se kterými řešíte části stavby, jimiž se zabývají, a které pro vás potom projektují. Stále se setkáváte s lidmi, mluvíte a kreslíte.
Nedá se nic dělat. Instalujete programy pro online komunikaci, učíte se nastavovat konferenční hovory. Zpočátku je to velmi zdlouhavé, všichni mluví jeden přes druhého, připojení vypadává, lidé se odpojují a připojují, kupujete lepší kameru a mikrofon, posilujete internetové připojení… Ale něco tomu stále chybí.
Elektronickou tužku jako Robert Záruba nemáte, školní diapozitiv také ne. Tak kreslíte a ukazujete na kameru. Musíte se prostě přizpůsobit. Věci, které dříve zabraly pár minut nyní trvají násobně více a jednání jsou najednou několikahodinová. Postupně se ale lepšíte, internet už také funguje lépe, všichni si zvykají na nové postupy, vizualizace domů snadno pošlete, a tak si v podstatě nemáte na co stěžovat. Práci totiž na rozdíl od jiných pořád máte.
Jelikož jsou všichni v izolaci, ať už doma nebo na chalupě, jste schopni velmi rychle zorganizovat online schůzku, která navíc může trvat jen 15 minut a nikdo se na vás nebude dívat skrz prsty. Typicky když máte zvídavé dotazy na specialisty, například statiky nebo dopravní inženýry. Nasdílíte svoji obrazovku, ukážete problém a za chvíli máte jasno. A nikdo kvůli tomu nemusí cestovat přes půlku města. Skvělé, že?
Pandemie pomalu ustupuje, opatření se uvolňují a za dodržení hygienických opatření se zase můžeme v práci setkávat. Jaká úleva. Ale staré přísloví, že vše špatné je k něčemu dobré, lze v tomto případě beze zbytku použít. Rychlé online konzultace se tak staly efektivním nástrojem v procesu navrhování staveb.
